Duben 2017

Ve zvířecím nebi

13. dubna 2017 v 19:21 | Elda |  Vzpomínáme...

JACKIE A LILY



Jackie a Lily, dvě potkanice a na nějaký čas moje nejlepší kamarádky, nám poprvé vstoupily do života v ---. Potkan je velmi kontroverzní zvíře vyvolávající velmi silné reakce - buď extrémně negativní, nebo naopak bezmezně pozitivní, buď je nesnášíte, nebo je milujete. Já rozhodně patřím k té druhé skupině lidí. Jackinka a Lilinka byly prostě moje dvě chlupatá ocasatá zlatíčka. Poprvé jsem také měla dvě zvířata jednoho druhu najednou, takže i z tohoto pohledu to bylo moc zajímavé. Povahově byly totiž úplně odlišné. Jackie byla vůdce smečky, dominantnější a přitom hysterka lekavá. Byla taky větší než její neustále kostnatá segra Lily, možná proto, že její největší životní vášní bylo žrádlo všeho druhu. Lily naopak mi přišla jako takový myší intelektuál povznesený nad takové přízemní věci jako je třeba jídlo. Pořád jsem musela kontrolovat, jestli vůbec snědla svoji porci. Naopak to byl neuvěřitelný dobrodruh a průzkumník, skokan a šplhoun. Užila jsem si s nimi spoustu legrace i krásných společně strávených chvilek, ale s postupujícím věkem přibylo také starostí a problémů. Potkani jsou skvělá zvířata s velkým srdcem, které člověku celé darují, pokud o něj bude stát. Mají jen jedinou chybičku a tou je relativně krátký život. Nikdy nezapomenu, holčičky moje!



PEPA I., PEPA II., PEPA III.


PEPA I.

PEPA II.

PEPA III.

Tři morčecí kluci, všichni strakatí, všichni srandovní, všichni naši, a přesto každý jiný. Neměli jsme je všechny najednou, vždycky jednoho a po něm dalšího. Pepa I. bylo (když nepočítám akvárko s rybičkami) moje úplně první domácí zvíře, takže samozřejmě sehrál velmi důležitou roli v mém životě, i když jsem byla ještě moc malá, abych si to uvědomila. Morče je pro děti podle mého asi nejlepší zvíře. Křeček je fajn, ale morče je asi mnohem vhodnější. Díky prvnímu Pepčovi jsem se jako malá naučila, co to znamená mít vlastní zvířátko. Samozřejmě mi s péčí pomáhali rodiče, ale něco už jsem na starost měla a to je hlavní. Navíc první Pepík byl mazel a každou pozornost mi vracel. Druhý Pepíček tu s námi bohužel moc dlouho nepobyl kvůli vrozené vadě, ale stejně to byl krásný čas a spousta zkušeností, bohužel hlavně s veterináři, ale také v tom smyslu, že je důležité vážit si každého společně stráveného okamžiku, protože nevíme, kolik nám jich ještě bude dopřáno… A Pepa II. byl asi nejvděčnější a nejhodnější zvíře, co jsem kdy měla. Pepík III. byl asi nejvtipnější tím, jaký sebejistý páneček to byl. Nebyl nejhodnější ani nejposlušnější, ale byl sám sebou a to jsme na něm měli rádi. Ovšem když přišlo na mazlení a chování, stal se z něj beránek, ze kterého bychom dřív sedřeli chlupy, než by sám odešel.

Někdo nemá morčata rád, že jsou hloupá nebo neohrabaná nebo já nevím co, ale nic z toho ani jeden z Pepíků nebyl a podle mě je morče pro děti nejlepší zvíře ze všech.

A proč jsou všichni Pepové? No já ani nevím. Koukněte se na ně a řekněte, dalo by se jim snad říkat jinak? :)



BURČA



Burča byla zlatý křeček, kterého mi mamka přinešla ze zverimexu s tím, že je to sameček - Buráček. Burča nás však do 14 dnů vyvedla z omylu, když vrhla přes noc 6 mladých. Tak to se zvířaty ze zverimexů bývá a teď už to vím. Malí křečíci byli sladcí a naštěstí se o ně máma zvládla naprosto excelentně starat sama. Každý byl jiný - někteří krátkosrstí, někteří dlouhosrstí, ale barvou podobní jako mamča až na jednoho, který byl černý jak uhlík. Když trochu odrostli, odnesli jsme je opět do zverimexu, což by se mi teď už příčilo, ale tenkrát se to zdálo jako dobré řešení. Jen černého "rejska" si vzali známí. Burča si na nás bohužel nikdy moc nezvykla, protože v době, kdy se starala o mláďata, jsme ji raději nechávali na pokoji a potom už přece jen nebyla nejmladší a starého psa holt novým kouskům nenaučíš. Třeba by se to ještě zlepšilo, ale naneštěstí se vážně poranila o koupený dřevěný křeččí domeček - dřevo, co se štípe do třísek pro hlodavá zvířata moc dobrý materiál není…



KOULÍK



Koulík, původně pojmenovaný Tomášek, byl džungaráček, kterého jsme si pořídili ve stejné době jako druhého Pepíka. Měli jsme ho až po naší první zlaté křečici Burče a velmi jsme ocenili, že byl na rozdíl od ní mnohem společenštější (i když ona za to tak úplně nemohla). Na začátku to bylo takové malinké droboučké tělíčko, takový hebounký hadříček, ale postupně dost přibral až z něj jednu dobu byla vyloženě koule - odtud jeho pozdější jméno. Jezdil s námi i na chatu, kde se ukázal jako velký masožravec, když bez zaváhání zchroustal i lučního koníka. Bydlel v menší dvoupatrové klícce, ale nikdy se nenaučil používat žebřík. Nahoru lezl po stěnách a dolů prostě skákal, později spíš padal… Malé zvířátko, ale užili jsme si s ním spoustu legrace.

FERDÍK



Ferdík byla obyčejná laboratorní myška, jen s méně typickým černým kožíškem a světlým bříškem. Dostal se k nám dost nečekaně a neplánovaně. Jednou jsme se zase byli podívat ve zverimexu a prostě jsme ho tam nemohli nechat. Většinou tohle dost kritizuji (člověk prostě nemůže mít všechno, co kde vidí, když na to není připravený), ale doma byla opuštěná prázdná klec po křečkovi a myška přece nemůže být taková přítěž, tak jsme si ho zkrátka odnesli. Vyklubalo se z něho torpédo, které jsem v podstatě nemohla vůbec položit na zem, protože by okamžitě někam zalezl. Pouštěli jsme ho alespoň po sobě a po gauči. Naprosto miloval kukuřičné lupínky, za cornflaky cokoliv. A taky to bylo docela prasátko. Neviděla jsem snad žádné jiné zvíře, které by vykonávalo potřebu na stejném místě, kde spí. Myším se většinou hádá tak jeden rok, ale Ferda se dožil na myš celkem vysokého věku. Nechávali jsme ho uspat ve 3 letech a kus, když už začal mít problémy s dýcháním.



PAKOBYLKY



S pořízením pakobylek jsem kupodivu nepřišla já, ale moje mamka. Nic jsme samozřejmě nenamítali a jsem ráda, že jsme si vyzkoušeli i nějaké ty "hmyzáky". Pakobylky jsou na chov dost nenáročné. Terárko není těžké zařídit, jediný problém občas představovalo krmení. Pakobylky se totiž živí listím z ostružiníku nebo maliníku, v nouzi i růžemi. V létě pohoda, ale v zimě jsme se někdy museli hrabat v závějích sněhu, abychom jim obstarali něco k jídlu. U růží z obchodu je neustále nebezpečí, že budou něčím stříkané a zvířata si otrávíte. Některé na to nakonec podle mého asi i doplatili. Pokud vám ale nevadí tohle komplikovanější krmení, je to určitě velmi zajímavé zvířátko. Pakobylky jsou typickým příkladem tzv. mimikry - snaží se splynout se svým prostředím, aby unikly predátorům. Se svými protáhlými těly a dlouhýma nohama vypadají jako větvičky. Později jsme si všimli, že tuhle svoji kamufláž zdokonalují ještě lehkým kýváním - jako větvičky ve větru. Docela vtipný pohled, když žijí celý život v místnosti, kde je bezvětří… Pakobylky nekoušou, takže není problém si nějakou vyndat a nechat si ji lézt po ruce. Neutíkají ani moc rychle, takže ani nevadí pustit je třeba na chvíli na postel.

LISTONOHOVÉ



Listonoh. Už to jméno zní hodně zvláštně a myslím si, že lidé, kteří se nějak hlouběji nezajímají o biologii, vůbec nemusí vědět, že něco takového existuje. Ve škole se o nich učí, ale kdo by si všechny ty brebery pamatoval, že? Ale opravdu jsou a několik jsem jich nějakou dobu měla dokonce doma.
Listonohé jsou malí vodní korýši (listonoh americký, kterého jsem měla já dorůstá délky 4 - 5 cm), patří tedy mezi členovce. Jsou velmi starobylým druhem, poprvé se na Zemi objevili před 2 miliony let a od té doby se jejich tělesná stavba moc nezměnila. Na fotce nahoře je vidět štít, který zakrývá v podstatě celé tělo. Dále mají ocásek na konci rozdělený do dvou štětů. Zajímavé také je, že mají celkem tři oči. Dvě jsou větší a dobře viditelná, třetí se nachází trochu výš mezi nimi a reaguje hlavně na změny světla (není to tedy oko v pravém slova smyslu, že by s ním něco doopravdy viděli). Tak to by byli takové ty obecné informace a teď k mé chovatelské praxi.

Z tohoto popisu vás může napadnout, že sehnat něco takového asi nebude lehké. Opak je ale pravdou. Vajíčka listonohů i s veškerým příslušenstvím (i když o kvalitě nádržky by se dalo spekulovat) a návodem se dají koupit v nějakém větším hračkářství. Znáte takové ty hry pro malé vědce a tak? Tohle je vlastně jedna z nich - Pravěké akvárium. Dostala jsem ji před několika lety k Vánocům a měla jsem hroznou radost, když se mi několik listonohů opravdu vylíhlo, společně ještě se dvěmi žábronožkami (nevím, jak ty se tam dostali, ale budiž). Péče o ně není moc složitá. Potravu v podobě granulek najdete spolu se vším potřebným uvnitř krabice a když budete krmit podle návodu, bohatě vám vystačí na celý život vašich listonohů. Všechno myslím opravdu fungovalo tak, jak mělo. Snad kromě plastové nadržky na vlastní chov, která nám přišla trochu nepraktická, takže jsme je po nějaké době přestěhovali do malého skleněného akvárka. Na dno přišel jemný písek s drobnými kamínky. Je třeba listonohům zajistit dostatek světla, které je důležité pro jejich růst, a tepla - ideálně 25 stupňů. Lampička bude úplně stačit. Dobré je také používat spíš destilovanou vodu než vodu z kohoutku, protože na čistotu prostředí bývají dost citliví. Když dodržíte těchto několik podmínek, můžete se bavit pohledem na dovádějící hejno listonohů. Stavba těla sice napovídá, že se budou držet spíš u dna, ale jsou pohyblivější, než se může zdát na první pohled. Dokáží dost dobře a rychle plavat. Předvádějí i všelijaké otočky a piruety. Písek na dně byl dobrá volba. Rádi v něm ryli a hrabali. Už si nepamatuju, jak dlouho jsme je měli. Ale mám doma schovanou ještě druhou půlku vajíček a časem bych si to ráda zopakovala. Byl to totiž určitě zajímavý a poučný experiment a svým způsobem mi listonohové přijdou roztomilí. :)


ŽABKY



To jsem zase jednou dostala jeden z mých super nápadů a rozhodla jsem se, že si doma vychovám malé žabky úplně od vajíčka. Měla jsem to v plánu už nějakou dobu a všechny potřebné věci jsem měla docela promyšlené a připravené, ale jedna zásadní mi chyběla - ty žabí vajíčka. Nakonec se mi je povedlo najít u jednoho rybníka, kde jsme byli minulé jaro na procházce. Byla to vajíčka skokana hnědého, jak jsme se později dozvěděli. Už tenkrát bylo jisté, že to nejsou vajíčka ropuchy, protože ty je mají v takových dlouhých provazcích, narozdíl od skokaních, která jsou v takovém neforemném shluku. Pár jsem si jich tedy odebrala do krabičky a vydali jsme se domů.

Tam jsme připravili akvárko (skleněné bez horního krytu, asi 25 x 15 cm velké, hloubku už nevím). Na dno jsme nasypali směs malých kamínků, štěrku a písku a jako rostliny jsme použili vodní mory z našeho většího akvária pro rybičky. První část celého tohoto experimentu mám zapsanou i se všemi daty a poznámkami, ale druhá část se bohužel ztratila, takže tam se můžu spoléhat jen na svou paměť.

Vajíčka jsme si přinesli 11. 4. 2015 a všechna se vylíhla den nato, 12. 4. Na začátku jsme tedy měli 10 malých pulců. Zprvu se moc nepohybovali a spíš tak vyseli na těch vodních rostlinách, ale postupně rostli a zvětšovali se. Krmili jsme je myslím krmením, které používáme pro naše akvarijní rybky, ale zprvu ho nechtěli. Jedli asi hlavně řasy z vody a z rostlin a zbytky z vlastních vajíček. 16. 4. už získali takový kruhovitý tvar a ten den jsme jich napočítali už jen devět. Od dalšího dne se začali víc pohybovat a plavat po celém akvárku. 19. 4. začínají jíst naše rybí krmení (i když touhle poznámkou si nejsem moc jistá). 21. 4. jsme ráno jednoho našli ležet na boku dole na kamínkách a večer zemřel. Příčinu jsme nezjistlili. Teď jsme jich měli už jen osm. 23. 4. už měří i s ocáskem 2 cm, samotné tělíčko asi 1 cm. A tady končí mé poznámky. Další stránku už nemám, takže ani přesná data. Jisté je, že dál rostli a přesně podle očekávání jim narostli nejdřív zadní nožičky, pak přední (narozdíl od čolků, u kterých je to přesně opačně - nejdřív přední a potom zadní). Postupně začínali vypadat víc jako malá žabka s ocáskem. Vytvarovala se hlava i proporce těla. Později jsem jim pak chodila kupovat jako potravu zmražené nitěnky, které u nich měli velký úspěch. Ocásek vypadal stále menší až zmizel úplně. A to už začali problémy. Akvárko jsme sice přizpůsobili tak, že tam byl i kořen a kameny na suchu, protože dospělé žáby už nemohou dýchat pod vodou, ale stejně už to pro ně nebylo vhodné. O jednu nebo dokonce o dvě jsme pak přišli (Nevím to už jistě, protože jsem doma zrovna v tu dobu měla zmatek kvůli něčemu jinému). Možná jim nějaký instinkt velel najít si nějaké jiné místo k bydlení než tu louži, kde doteď žili nebo jim to tam už bylo prostě malé, nicméně se snažili skákat ven a odcházet pryč a některé si přitom zřejmě ublížili. Pochopili jsme, že takhle to dál nepůjde a rozhodli jsme se je vrátit do přírody, jak bylo od začátku v plánu. Vybrali jsme takový hezký malý rybníček, okolo trochu zarostlý rákosím a s viditelnými chuchvalci vodních rostlin pod hladinou, kam jsme našich šest nebo sedm žabáčků odnesli. Akvárko jsme u břehu naklonili a nechali naplnit vodou z rybníka a žabky za chvíli pochopily tuto nabídku svobody a opatrně jí využili. Tichounce vyklouzli z akvárka a zmizeli v hlubině. Od té doby jsme je už neviděli, ale věřím, že alespoň některým se podařilo přežít.

Takhle tedy probíhalo naše malé žabí dobrodružství.